Chodit do školy znamená pracovat

Blíží se pololetí. Hromada písemných prací a zkoušení přivádí řadu rodičů ke zjištění, že jejich dítě škola nebaví. Požadavek na výkon a výsledky dává dětem i rodičům zakusit že školní docházka s sebou přináší i nároky na soustředěnou práci.

Známky nejsou vzdělávání. Ani z pololetních písemek. Snímek Vojtěch Vlk
Dítě se učí odmala spontánně a samo. Objevuje svět, ale činí tak svým tempem, baví ho to. "Pak do toho přijde instituce školy, která mu začne říkat, co všechno musí umět a znát. Jedna z prvotních příčin ztráty motivace učit se novým věcem je nesoulad mezi vývojem dítěte a těmito požadavky," objasňuje učitelka církevní Veselé školy Alena Brožová první střety malých školáků s povinnostmi. Škola nebo učení přitom podle ní nemá být nutně zábavou: "Je to zkrátka práce a děti by se měly naučit rozlišovat mezi zábavou či odpočinkem a tím, že pracují. Neříkám, že škola by měla být otrava a nuda, ale mělo by to být vyvážené. Teď pracuji - a teď odpočívám."
Každá povinnost vyžaduje nějakou míru úsilí, připomíná kantorka. S velkými cíly a úkoly člověk roste, což se mohou děti ve škole naučit a zažít. "Záleží na tom, jestli jim to prezentujeme jen jako povinnost a nepříjemnost. A děti také přebírají naše chování a napodobují. Když vidí doma u rodičů, jak prezentují svou práci jako otravu, stává se jim takový přístup vlastním," vysvětluje Alena Brožová.
Naproti tomu rodiče svým potomkům pomůžou, když jim ukážou, jak mohou se školními úkoly a nároky růst. "Je to jako když fyzicky cvičíte, posilujete, a pak máte dobrý pocit, když poznáte, že tělo je silnější, pružnější a že něco umíte. Pokud se u dětí nastartuje zkušenost, že překonávat vlastní lenost a pracovat na těžkých úkolech je běžné, vede to k jejich růstu a prospěchu," vysvětluje pedagožka a dodává, že v křesťanské rodině mají rodiče řadu možností vypomoci si v motivaci dětí příklady z biblických příběhů či ze života světců.
Podle zkušenosti Aleny Brožové děti v pololetí většinou zvyšují své úsilí, snaží se své školní výsledky dotahovat a vylepšovat. "Je ale dobré, aby si uvědomily, že to nedělají kvůli známce, že známka není vzdělání. My dospělí bychom řekli, že vzdělávání je proces, který mění je samé. Neučí se tedy kvůli uplatnění na trhu. Právě tak je někdy vzdělávání zjednodušováno na nějaký prostředek konkurenceschopnosti." Lidský život ale nestojí na tom, co vystuduješ, kde budeš zaměstnán, kolik budeš brát peněz. "Není divu, že děti jsou pak tváří v tvář takovému pojetí konkurenčního boje školou stresované a ztrácejí chuť se učit. Pokud se rodič naopak může opřít o křesťanské hodnoty, tak má nejmocnějšího pomocníka," dodává učitelka Brožová.
Nezájem jako signál
Náhlá ztráta zájmu o školu a chybějící motivace bývá podle odborníků u dětí většinou signálem závažnějších problémů - ať už osobních, nebo v rodině. Když se taková nechuť objeví, je nutné najít příčinu. Musejí se o to pokusit rodiče i učitelé. "Těm to jde lépe v menších kolektivech, kde známe každé dítě a někdy i situaci v rodině. Velmi rychle si všimneme, když se něco děje. U nás ve škole jsme měli děti, které trpěly anorexií, a nevěděli o tom ani rodiče. Když známe každé dítě, snáze se hledá účinná pomoc a řešení řady situací," vysvětluje Alena Brožová. Jedná-li se o závažnější problémy, je podle ní na místě neváhat s konzultací u odborníka. Čím déle totiž rodiče váhají, tím více prodlužují i trápení svého dítěte.
Součástí vzdělávacího procesu je ze strany učitelů neustálé vyvolávání chuti učit se. Nejde při něm jen o předávání informací a jejich interpretaci, ale o vytváření zájmu. Učitel není jen ten, kdo vzdělání zprostředkovává, ale měl by žáky i inspirovat a motivovat. Pokud by šlo o pouhé informace, tak ty si děti mohou zjistit z jakéhokoliv zdroje. "Dobrý učitel by měl dokázat děti procesem vzdělávání zcela individuálně provádět, i když třeba nastane situace, v níž dítě projeví odpor a nebaví ho to. Má mu pomoci takové těžkosti překlenout, vést ho," uzavírá Alena Brožová.
JIŘÍ MACHÁNĚ

Převzato z "Katolický týdeník" originál článku zde.